Poprvé se zmiňují Bartošovice k roku 1383 a 1398. Obec ale musí být podstatně starší.
Dokládají to zmínky o prvním kostele z roku 1250. Kostely se stavěly pro lidi, kteří v daném místě a obci žijí. Šlo o kostelík postavený v gotickém slohu. Při přestavbě v roce 1583 nebyl kostel zcela zbourán. Nový kostel byl postaven v renesančním stylu za doby Sedlnických s Choltic po roce 1589 a vysvěcen byl olomouckým biskupem Stanislavem II. Pavlovským roku 1597. V letech 1905-06 byl stržen (stará kostelní loď byla zbourána, protože byla malá) a postaven znovu. Zasvěcen byl sv. Ondřeji, přesto jsou patrny kostela apoštolové Petr a Pavel.
Z bočních zdí starého kostela bylo přeneseno šest renesančních náhrobních kamenů dřívějších majitelů panství a byly vsazeny do západní zdi kostela (u hlavního vchodu). Kameny jsou národní kulturní památkou, nápisy jsou ve staročeštině a dají se dobře číst. Nejstarší je z roku 1504. Nedochoval se pouze nejstarší náhrobní kámen rytíře Jana Bartošovského z roku 1496 (rozbil se). Předtím byla hrobka majitelů panství v kryptě pod podlahou starého kostela. Ta byla při přestavbě zasypána. Kostelní věž byla dokončena roku 1692. Je 35 m vysoká v r. 1817 seuvádí, že má pozlacenou horní hlavici s pohyblivým křížem a hvězdou. Byla renovována v letech 1851 a 1900.
Klenbu kostela nesou dva mohutné pilíře, kůr je nesen čtyřmi sloupy. Výzdoba, malba a interiér kostela je z roku 1930 po zavedení elektrického vedení.
Kostelní loď je prosvětlena šesti okny. Dvě prostřední jsou zdobené malbami. Levá alba je dvoudílná. Nahoře Kristus říká tato slova: „nepřišel jsem, abych zákon rušil, ale abych ho plnil“. Tato slova se vztahují i na obraz dolní, kde Mojžíš na hoře Sinaj přebírá tabulky se zákonem.
I pravá malba je dvoudílná. Nahoře Pán Ježíš s hostií říká: „kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstane ve mně a já v něm“. Pod ním je starozákonní postava Melchisenda, který obětuje pánu chléb a víno. Okna poukazují na jejich dárce – patronů pánů Bartošovic v r. 1906.
V kostele je jeden hlavní a dva boční oltáře. Hlavní oltář nese po svou kopulí sochu srdce Ježíšova. Pod kopulí stojí tabernákl a po stranách sochy andělů. Po bocích oltáře stojí sochy moravských patronů Cyrila a Metoděje. Na stěně za hlavním oltářem visí obraz sv. Ondřeje, který pochází ze starého kostela (kostela sv. Ondřeje). Ve skleněných oknech vlevo je sv. Petr a vpravo sv. Pavel.
Na levé straně kostelní lodi je oltář Růžencové Panny Marie. Vlevo na oltáři stojí socha sv. Kateřiny ze Seiny a vpravo sv. Terezy z Avilar. Na pravé straně lodi je oltář sv. Josefa. Na levé straně tohoto oltáře stojí socha sv. Františka. Vpravo od oltáře socha sv. Floriána. Nad oběma oltáři visí obrazy ze starého kostela. Na levém oltářním obraze volají ztracené duše z plamenů očistce úpěnlivě o pomoc. Na obraze visícím nad oltářem sv. Josefa je namalován i kostel sv. Ondřeje v původní podobě. Přimalován byl při převzetí do nového kostela. Vedle oltáře sv. Josefa se skupinou soch „Křest Ježíše“ – Jan Křtitel a Ježíš je křtitelnice. Původní, ze starého kostela, měla obrovskou historickou cenu a byla odvezena do Nového Jičína.
Sochy svatých na hlavních pilířích byly darovány neznámými dobrodinci. Vlevo socha Matky boží a sv. Barbory, patronky umírajících. Vpravo sv. Josef a sv. Alois, příklad mládeže. Vlevo pod kůrem je socha sv. Antonína a vpravo pod kůrem sv. Tereza, dítě Ježíšovo.
V roce 1914 byly odvezeny pro válečné účely do Moravské Ostravy. Ponechán byl pouze „umíráček“. Po skončení války byla uspořádána sbírka na zakoupení nových. Byly zakoupeny od fy s názvem A. Hiller – vdova a syn. Šlo o tři zvony o váze 233 kg, 134 kg a 32 kg. Tyto byly za druhé světové války odvezeny.
Byly do kostela instalovány v roce 1793. Postavil je Josef Staudinger z Andělské Hory, měly deset rejstříků a r. 1853 byly renovovány.
Původní se rozkládal kolem kostela. Na počátku 19. století již bylo málo místa, a tak po epidemii cholery a tyfu v době napoleonských válek byl na farském poli za vesnicí založen nový hřbitov. Na kříži uprostřed je letopočet 1835.
Stojí vzadu vedlo kostela. Je kopií knížecí hrobky rodiny J. W. Goethe z Výmaru a je chráněnou kulturní památkou. Jsou v ní pochování majitelé bartošovického panství, a to profesor Josef Jiří Meinert se svou životní družkou hraběnkou Josefínou Pachtovou, rozenou Canail de Malabail. Hrobka byla otevřena v polovině padesátých let minulého století, a poté byl vchod zazděn. Ke znovuotevření této hrobky došlo nedávno. Nyní ji vlastní obec Bartošovice, která ji z valné části v roce 2018 opravila.
Poprvé se připomíná v roce 1437, ale její existence j patrně starší. Byly k ní přifařeny i Hukovice a několikrát spravovala i Butovice (nyní součást Studénky), zejména v letech 1509, 1627, 1642-1785. Farnost patřila k děkanátu v Příboře, poté k Novému Jičínu a od roku 1959 je přifařena ke Studénce, resp. K bíloveckému děkanátu. Historie však není tak jednoduchá. Původně katolická fara zanikla pod náporem reformace. Ve 2. polovině 16. století zde byl již bratrský sbor a působili tady kněží Jednoty bratrské. V roce 1624 byli z obce vyhnáni a postupně byla obnovena katolická správa a od roku 1650 i katolická fara. Nová farní budova v barokním stylu byla postavena v roce 1737.
V tomto období Bartošovice nebývale vzkvétaly a na přelomu 18. a 19.století byly největší vesnicí tzv. Kravařska na Moravě v kraji Přerovském. Již roku 1790 měly 272 domů a 1665 obyvatel. O 100 let později měly téměř o 600 obyvatel více!
Více dalších informací naleznete v publikaci „Bartošovice 600 let“, jež byla vydána v Novém Jičíně v roce 1999, a ze které podstatné informace uvedené v tomto článku vychází. Další údaje jsou dostupné v publikaci „Kostel sv. Petra a Pavla“ vydané obcí Bartošovice. Uvedené publikace lze zakoupit v Informačním centru, které se nachází v zámku v Bartošovicích.
Napsat komentář